Hidden before your eyes

Snila jsem o něm. Vždy byl jiný, ale vždy to byl on. Znala jsem ho už od malička. Byl tu vždy v mých snech. Nezestárnul, jen se změnil. Byl jiným člověkem, ale uvnitř to byl pořád on. Znala jsem jeho jméno. Jeho život. Vše, co prožil. Viděla jsem jeho vyhrané války, prohnané bitvy. Jeho bolest. jeho radost, jeho smutek. Jako bych s ním stála, když uzamkl svoji rodinu v časovém zámku. Když ukradl TARDIS z opravny lodí na Gallifrey. Všechny útrapy s jizvou vesmíru, s Tichem. Když mu andělé vzaly společnici společně i s jejím manželem. Všechny jeho slzy. Všechnu jeho bolest.

Ale každý se ze snu musí probudit, jenže moje sny trvaly dlouho. Velice dlouho. Nikdy jsem se neprobudila. Až jednou, tehdy, když si pro mě přišel. Přišel mě vysvobodit. On, můj Doktor.

Uslyšela ten nádherný zvuk. TARDIS si pro ní přiletěla. Přivezla ho sebou. Její zachránce byl už na cestě. Netušil proč se tady objevil. Proč ho TARDIS sem přivedla. Těsně před tím než se sama přemístila dostal na psychopapír zprávu. Jen tři slova. Zachraň mě a jeho jméno. Jeho jméno znali opravdu jen ti vybraní. Museli mu být hodně blízcí, aby znali jeho jméno. Nakonec jméno Doktora se mohlo stát i zbraní. 

Nebyl si jist zda to není past. Ale důvěřoval TARDIS, sama byla jeho společnicí už přes tisíc let. Dnes byl sám. Tedy byl sám již delší dobu. Amálie Pond a Rory Williams byli navěky uvězněni uprostřed New Yorku plačícími anděli, kam se ani s TARDIS nemohl dostat. A River Songová? Ta se musela vydat dál po své cestě osudem. Ne, že by se nenavštěvovali, ale dnes byl sám. Osamělý Doktor. Od teď už to tak nebude. Už nebude nikdy sám. 

Ocitl se, no nevěděl kde. Připomínalo mu to jako Dálecké zařízení pro vězně. Pro nebezpečné, extra nebezpečné vězně. Nikdo tu nestrážil. Pro jistotu vyndal svůj sonický šroubovák a nebojácně se vydal vpřed. Doufal, že brzy najde toho, kdo mu poslal zprávu. Byl velice zvědavý. Znal jeho jméno. Tmavé zákoutí na něj zpoza koukali, avšak nikdo na něj nezaútočil. Prošel několika chodbami aniž by ho někdo napadl. Přeci tu nemohl být sám. Někdo tu určitě je. Jen čeká na svoji chvilku a zaútočí. 

Pak ji uviděl. Tu, která ho volala. Byla spoutána v okovech a zavřená v kryokomoře. Oči měla zavřené. Spala hlubokým spánkem. Oblečena ve velkolepých rudých šatech, které nebyly nijak poškozeny. Jako by ji odněkud vyndali a jen přenesli sem a zavřeli. Dotkl se skla, které je dělilo od sebe. Líbezná tvář, rudé rty, bílá pleť a ty vlasy, tak rudé, planoucí po barvě krve ještě nikdy neviděl, a že toho viděl hodně. Koho, to jen Dálekové hlídali? Byl jsi jist, že čím dřív budou pryč, tím lépe.

Sonický šroubovák plnil svoji funkci. Otevřel dveře kryokomory, jenže ji ještě poutaly řetězy. I s těmi si sonický šroubovák poradil. Nebyla při vědomí. Pouze na něj spadla. Přehodil si ji přes rameno a spěchal k TARDIS s očima otevřenými, jak nejlépe uměl. 

Nemýlil se. Byli tu. Jen čekali na svoji příležitost. Vyjeli z temných koutů. Nebezpečně svítili. Doktor na obranu vytáhl svůj sonický šroubovák. Nehodlal bojovat, ale vzdát se taky nechtěl. Přeci jen už viděl svou modrou TARDIS. Věděl, že uvnitř bude v bezpečí. Nikdo se přes dveře TARDIS nikdo nepovolaný nedostal.  

,,Nesmíš si ji odnést." řekl jeden Dálek nalevo. 

,,A kdo nebo co mi tomu zabrání?" řekl neohroženě Doktor, i když moc neohroženě si nepřišel. Neměl rád Dáleky. Opravdu ne.

,,Je starší než ty. Starší než my. Její znalosti jsou překypující světlem. Je to naše válečná kořist, musíš nám ji vrátit." Nikdy neslyšel takto Dáleky mluvit, alespoň ne ty, kteří nebyli poškození a najednou prozřeli.

,,Válečná kořist?" zeptal se opovrženě Doktor. ,,Jak může být tato osoba válečnou kořistí? Vždyť je to člověk!" a znovu se na okamžik podíval dívce do tváře. Byla mu známá i cizí. 

Jeden Dálek se k nim přiblížil. ,,Tohle není osoba, tohle není člověk. Tohle je vše, co máme. Vše, co nesmíš mít ty. Jen Dálekové to mohou mít."

Doktor zuřil. Nikoho nebudou nazývat tím. ,,Ať si říkáte, co chcete, tato dívka není TO! A mimochodem, beru vám ji. Osvobodím ji. Vezmu si ji s sebou." a rozběhl se k TARDIS. 

Dáleková se před něj stavěli. Opravdu ji nechtěli nechat odejít. Začali nabíjet zbraně. Toho se Doktor nejvíce bál. Jeden napříč němu vystřelil. Zavřel oči a čekal na nejhorší. Místo toho se ozvala jen frkačka. Všichni Dálekové najednou vystřelili a jen zvuk z frkačky. Doktor neměl čas se zasmát. Musel zpět do své lodi. Odstrčil Dáleky a vběhl do TARDIS. Tam položil příchozí na malé sedátko. Všiml si, jak se TARDIS začala radovat. Jasně to pocítil. Dokonce pustila rádio s jeho nejoblíbenějšími písničkami. 

Vrátil se ke dveřím, aby promluvil k Dálekům. Ti nechápavě stříleli dál. ,,Jak je to možné. Tohle se nemůže stát. Co jsi nám to udělal? Kdo jsi?"  dožadovali se odpovědi. 

Doktor se pouze pousmál. ,,Jsem Doktor." 

,,Doktor nenalezen. Doktor kdo? Doktor kdo?" 

,,To vám" ukázal na všechny Dáleky, co tam byli, ,,nikdy neřeknu!" a zavřel dveře modré policejní budky.

Pořád zněli jeho oblíbené písničky. ,,Co se to s tebou děje? To ta nová příchozí? To kvůli ní si mě sem vzala, že?" Přišel ke konzoli. ,,Ukaž mi, kdo to je." Chvíli byla potichu. Pak se ukázal hologram samotné TARDIS, když byla v lidském těle. Doktor oněměl. Už se přeci nemohla vrátit, zemřela.

,,To bohužel nemohu říci. Musíš na to přijít sám. Mohu ti dát indície. Je to nejhlavnější pravidlo." Doktor kývl. ,,Bohužel ti jich nemohu dát více než jednu. Druhé nejhlavnější pravidlo." 

Zamhouřil očima. ,,Jsem Doktor, to zvládnu." a upravil si pečlivě motýlka. 

,,Dobře." Místo TARDIS se objevila jemu velice známá planeta. Už nebyla. Neexistovala. Byla jeho domovem. ,,Více nápověd nesmím poskytnout. Věřím, že to vyřešíš. Pak už nebudeš nikdy sám." 

,,Gallifrey." vydechl Doktor a podíval se na dívku. Byla určitě jedním velkým oříškem, který se bude snažit vyřešit a nedá mu spát.