Sám se považoval za chybný článek, ale snažil se co nejvíce přiblížit k dokonalosti čistokrevného kouzelníka. Skoro by se mu to i povedlo nebýt mateřské lásky, kterou chovala ke svému synovy Lili Potterová. Snad bych dnes měla svého otce, který by nebyl posedlý zabitím Harryho Jamese Pottera. Možná by se doma ukázal vícekrát než jen 5x týdně a to jen na pár hodin, aby nakrmil svou drahou polovičku Naginiho.
Mé dětství nebylo stejně jako manželství mých rodičů šťastné. Když můj otec zmizel z povrchu zemského vlivem kouzla, které používal až moc často, jsem málem osiřela, jelikož má milovaná matka se málem zabila, jelikož stesk po Pánu zla byl neúmorný a tak nesnesitelný. Myslela si, že když si vezme život, tak s ním bude žít navěky. Ano tohle je mysl mudly. Žít s někým navěky, pche! Vždyť Kámen mudrců už není volně k dostání a otcovi viteály z vás udělají chodící mrtvolu. Já měla lepší nápad jak předčit své rodiče. Jak se stát tou nejobávanější kouzelnicí všech dob.
Abych ale neodbočovala od tématu. Když se moje matka pokusila si vzít neúspěšně svůj život, byla mudli poslána do psychiatrické léčebny. Dobře jí tak! Otcovi nejvěrnější nemohli nechat jen tak dítě Pána zla mudlům. Jako první jsem padla do rukou Belatrix Lestrange. Nevím jestli si kvůli tomu chtěla vysloužit lásku mého otce nebo mu pak vyhrožovala, že mě zabije. Upřímně si myslím, že by to otci bylo upřímně jedno, ten by se honil za Harrym Potterem, tomu by nevadilo, kdyby kvůli němu padl další život. Moc dlouho jsem u ní nepobyla, jelikož si pro ní přišli bystrozorové. Snad to bylo i dobře jinak by mě samou "láskou" zabila.
Tak jsem se ocitla v rukou její sestry Narcisi Malfoyové. Ocitla jsem se v rodině, kde by se to dalo považovat i za poměrně poklidnou domácnost. Zde se utvrzovali mé názory na mudli, cháska nic potřebného. Potkala jsem se zde i s Dracem Malfoyem, jejich synem. Rozmazleného už od útlého věku. Vždy dostal více než já. Prý abych nezpychla. Sami byli pyšní jak, no však víte, jak Zlatoslav Lockhart.
Ale nemohu tvrdit, že bych si nežila nad poměry. Nakonec jsem stále byla dcera Pána zla. Nemohli si ke mně dovolit chovat jako k normální smíšené kouzelnici. Měla jsem své vlastní koště, vlastní učitele. Avšak na veřejné akce jsem měla zákaz. Nemohli říci, vychováváme dceru Pána zla. Nejen, že by to vzbudilo neblahý zájem kouzelnické veřejnosti a ministerstvo by to nenechalo jen tak. Takže jsem své dětství prožila v utajení a oddělená od kouzelnického světa.
Vše se změnilo, když jsem nastoupila do Bradavic. Nikoho "naštěstí" nenapadlo spojit si mé příjmení s Pánem zla. A to i když se navrátil zpátky mezi relativně "živé". Když jsem slyšela Krysu povídat o tom, jak si Harry Potter náležitě užíval, cítila jsem se více než dobře. Nakonec, vrátil se mi otec a mohla jsem mu konečně říci, jak ho nesnáším. O to jsem se samozřejmě i pokusila, když mě přišel navštívit k Malfoyům. Byl tak energetický, měl tolik nápadů. Nakonec měl na to spoustu času. Ale já ho tolik neměla. Tenhle rok jsem byla v posledním ročníku. Musela jsem s výbornými odmaturovat, abych si mohla najít výborný post na ministerstvu záhad.
To ale mého otce nenapadlo. Seděli jsme ve smaragdových křeslech u sálajícího krbu v sídle rodiny Malfoyů. V jeho blízkosti se jako vždy zdržoval Nagini. No tentokrát na mém křesle a díval se mi do očí. Leckomu by to bylo nepříjemné, ale člověk si časem zvykne.
Navíc jsem Naginimu rozuměla, když mluvil k mému otci. Nikdy jsem však tuto schopnost před nimi neprojevila. Byla mé eso v rukávu. Takže, když se v Bradavicích proháněl Bazilišek, tak jsem věděla, že se otec chystá znovuzrodit. Nijak jsem mu v tom nebránila. Nakonec bylo by fajn si s ním promluvit.
,,Arete..." začal Pán zla. Nepokynula jsem hlavou. Věděl, že ho perfektně slyším. ,,Potřebuji, aby jsi pohlídala Draca. Dal jsem mu osobní úkol. Myslím si, že toho nebude schopen. Stačí ho jen sledovat, jeho chování a jak se mu daří. A pak ještě jednu věcičku... Týká se Harryho Pottera. Nutně musím vědět, jak se chudáček má." Podíval se na mě.
Mohla bych prosbu Pána zla odmítnout? Samozřejmě, že bych mohla. Jsem jeho dcera, ale bavila mě myšlenka, že bych pronásledovala Harryho Pottera. ,,Myslím, že bych to mohla zvládnout..., ale mám dvě podmínky, tedy vlastně tři." Nagini nepříjemně zasyčel.
Díval se mi zpříma do očí. Někdo se mu opovážil vzdorovat. A to jeho nečistá dcera. Jednou rukou si projel nad ušima, jako by měl vlasy, ale bohužel mu stále nenarostli. "Táková" škoda. ,,Povídej."
Nečekala jsem, že by mi vyhověl, ale určité podmínky jsem měla. ,,Za prvé chci panství Ald de Verde," sledovala jsem jeho reakci. Bylo to menší panství v severním Skotsku. Pokynul. Dobře až dokončím školu mám se kam spakovat. ,,Za druhé už nechci slyšet žádnou prosbu, nic co bych ti byla dlužna. Budu volná." Dlouho přemýšlel. Díval se na Naginiho. Nagini na něj. Po minutě pokynul. Třetí podmínka byla více než osobní. Bylo to jako svěřovat se otci s tím, že s někým chodím. ,,Chci Severuse Snapa."
Jeho pohled byl nanejvýš zajímavý. Tedy samozřejmě kdyby měl obočí a to mohl zdvihnout. ,,Severus je můj nejvěrnější, nejdůležitější a nejvíce schopný stoupenec. Toho ti nemohu dát." Bavil se o něm jako by to byl kus masa. Prý nemohl dát. Věděla jsem proč chci, aby ho od sebe odpoutal, aby ho propustil ze svých služeb. A to nejen, že jsem si v tomto nevrlém učiteli našla určité zalíbení. Nehledě na to, že to byl profesor mé koleje.
,,Chápu v tom případě žádná dohoda nebude." Začala jsem vstávat. Nagini zasyčel. ,,Dávej si pozor holčičko.." nesměla jsem dát najevo, že jsem ho slyšela. Odešla jsem z místnosti do svého pokoje. Rozvalila jsem se na postel a zavřela oči. Týden do začátku školního roku. 7 dní a kolik se toho může zkazit. Začala jsem přemýšlet na Severusem Snapem. Nad tím, jak bych ho mohla osvobodit. Svoji úlohu hrál více než dobře. Ale můj otec už natolik zabedněný honbou za H.J.Potterem si toho nevšiml. Toho v pozadí, toho čeho si všimne jen osamělá dívka.
Severus Snape nebyl otci oddán. Dělal to, protože musel. Viděla jsem jeho obličej, když odcházel po schůzce s otcem. Ten obličej. Přemýšlím jestli si všiml, že to je tak vidět. Jeho zraněné srdce, které vlastně mít vůbec nesmí. Nesmí ukázat své slabé já před Pánem zla.
Pouhý jeden den do odjezdu do Bradavic a otec si to ještě nerozmyslel. Místo něho se ukázal někdo jíný, někdo koho jsem nečekala. Severus Snape. Stál před mými dveřmi. Ťukal na dveře. Nejdřív slabě pak silně. ,,Arete Raddle! Otevřete své dveře. Nechci používat kouzla. Otevřete prosím." Stála jsem opřená o dveře pokoje. Třikrát jsem se nadechla. Nesmím nic zkazit. Otevřela jsem dveře. ,,Mohu dále?" Pokynula jsem a ukázala na dvojici křesel u konferenčního stolu. Sedl si.
,,Mohla bych se zeptat proč jste mě přišel navštívit pane profesore Snape?" A usadila jsem se do křesla.
Chvíli mlčel. Bedlivě si mě prohlížel. ,,Váš otec, .. tedy Pán zla se zmínil o vaší podmínce. O tom, jak jste si vyžádala mě. Je to pravda? Pokud ano tak nechápu proč? Víte, že jsem oddaný služebník vašeho otce. Udělám pro něj cokoliv, o co mě požádá."
Ach ano, otec se zmínil. Komu jinému to říci, že ano. ,,Ano je to pravda pane profesore. Ale v jednom se s vámi neshodnu. Oddaný vy nikdy nebudete. Pokud mi chcete tvrdit opak, tak váš začnu považovat za velikého lháře." Otevřel pusu, ale ihned ji zavřel. Mlčel. ,,Chápu proč mlčíte, tento dům má v poslední době velice tenké zdi." Vstala jsem a přešla ke zdi a hůlkou do ní dloubla. Objevil se malý záchvěv bílé látky. ,,Ale o to se nemusíte bát, již dávno jsem se o proti tomu pojistila. Neptejte se jak. Řekněme, že mám určité nadání. Ale myslím, že jako můj kolejní profesor jste si toho zajisté stihl všimnout."
,,Ano, toho jsem si všiml velice brzy, Nadání jste získala po svém otci. Věřím, že ho dokážete překonat."
,,To samozřejmě vím, ale nechme si to pro sebe." Dívala jsem se z okna. Vysvitlo slunce. Měla jsem pokoj situovaný na jih. Byla jsem za to ráda. Za některé paprsky světla. Temnota, je velice namáhavá. Vstala jsem a šla k oknu. Nastavila jsem obličej a nechala dopadat paprsky na moji kůži. V zádech jsem cítila pronikavý pohled Snapa.
,,Ale stále nevím proč. Proč chcete mě?"
Povzdechla jsem si. ,,Proč? To není jasné?" Popošla jsem k němu a sklonila se téměř k jeho obličeji. Dívala jsem se mu do očí. On se ani nehnul. Čekal. Cítila jsem jeho zrychlený dech. Buďto se vylekal nebo... no řekněme, že se vylekal. ,,Jak často se díváte do zrcadla? Jak často se podíváte do svých očí? Proč nevidíte ty smutné oči volající o pomoc? O vysvobození ze tmy." Ruku jsem mu položila doprostřed hrudníku. ,,Copak neslyšíte vaše srdce, jak pláče? Sloužit někomu, kdo zabil vaši lásku? Není to snad ten nejhorší trest?"
V tu ránu mě odstrčil. ,,Jak víte o Lily?" V očích se mu značil děs.
,,Jak vím o Lily Evansové alias Potterové není důležité. Důležitější je má otázka: Pokud snášíte tento trest, kde je váš zločin? Řekněte mi komu jste se upsal, co jste tak strašného udělal, že snášíte tyto muka?" Mluvila jsem klidně, a to, jak se zdálo, ho nesmírně vytáčelo.
,,Můj zločin? Víš co je můj zločin? TO, ŽE JSEM JI NEDOKÁZAL OCHRÁNIT. TO je můj zločin. Lily nemusela zemřít. Mohl jsem to být já. Já bych ji ochránil. Jen kdybych to byl já... ." podlomili se mu kolena a začal plakat.
Ouu... takhle jsem si to nepředstavovala. Přišla jsem k němu blíže. A pohladila ho po černých vlasech. ,,Severusi vím, že je to těžké přijmout, to co řeknu, ale přijměte to." Hluboký nádech a výdech. ,,Lily Evansová si vybrala muže, s kterým chtěla žít, s kterým chtěla mít dítě, s kterým chtěla umřít. Vše se jí splnilo, ale ne tak jak očekávala a přála si. Kdyby jste to byl vy, neříkám, že by jste ji neochránil. Ale dala důvěru špatnému člověku. A ten dotyčný ji zradil. I kdyby jste to byl vy, stejně by se to stalo. Nechte ji jít, ale nezapomeňte na ni. Je součást vašeho života." Doufám, že jsem to řekla dostatečně citlivě. ,, Takže ano, chci jen Vás. Vy tu nemáte, co pohledávat. Měl by jste být na opačné straně. Proto vás chci osvobodit, co nejdříve to půjde. Pokud mi to otec dovolí a vy svolíte, jelikož podle jeho chápání se stanete mým kusem masa a budete mě muset následovat." Přestal brečet.
,,Jak tohle můžeš říci? Jsi mladá, nevíš, co ztráta znamená."
,,Dovoluji si tvrdit opak."
,,Ticho, když mluvím!"ustoupila jsem o krok dozadu. Sám se svého hlasu lekl. Nekřičel. Nikdy jsem ho neviděla křičet. Ani při jedné z hodin. Nikdy. I proto jsem se tak lekla. To je tak, když sáhneš do vosího hnízda. Přišel ke mně. Instinktivně jsem začala ustupovat. Zrychlil a chytil mě za ruce. ,,Arete, prosím neudělejte chybu, ne kvůli mě. Další trest bych už nesnesl."
,,Ale..."
,,Pšt. Nic neříkejte." Podíval se mi do očí. Otočil se a odešel. Neviděla jsem ho do té doby než začal školní rok a já neseděla ve Velké síni při zahajovacím ceremoniálu. Ani jednou se na mě nepodíval. Chápala jsem to. Dívat se do očí někomu, kdo vás zná více než vy sám, je těžké. A o to více, než si přiznat, že má ta dotyčná pravdu.
Druhý den ráno při snídani přiletěla černá sova se vzkazem:
Tvé podmínky jsou přijaty.
Splň úkol.
Otec.
Žádné komentáře:
Okomentovat